Válečné události roku 1945 na jihočeské železnici

Závěrečné měsíce války a blížící se konec okupace republiky výrazně zvýšily destrukční akce různých odbojových skupin jihočeských železničářů na různých místech regionu.
Tak např. strakoničtí železničáři v březnu roku 1945 poškodili trať ve směru Strakonice – Vimperk u Malenic. Další akcí, 25. dubna, provedli destrukci tratě mezi Strakonicemi a Blatnou, kde rozebrali můstek pod tratí. Jízdou vlaku se můstek zřítil a lokomotiva a tři vagóny vykolejily.

Již od prvních dnů roku 1945 byla práce jihočeských železničářů ztížena častým bombardováním vlaků a železničních zařízení. Při častých náletech zahynulo mnoho nezúčastněných železničářů a cestujících, dělníků, válečných zajatců, německých uprchlíků a vojáků.
Jestliže ojedinělé nálety v předcházejících letech měly více méně demonstrující charakter, tak od počátku roku 1945 byly nálety vedeny s jasným cílem, a to co nejvíce omezit pohyb nepřítele na frontu a před ní. Podle dochovaných zpráv můžeme sestavit stručný přehled náletů vedených na síť jihočeských železnic. Častým cílem západních hloubkařů byl krátký úsek tratě v úseku Číčenice – Ražice a Protivín – Písek a spojovací trať Ražice – Putim.

23.února : nálet na nákladní vlak v Husinci ( trať Číčenice – Prachatice – Volary )
25. března : nálet na topírnu a vlaky v Protivíně a Ražicích.
26. března : opět nálet na stanici Protivín, zapáleny dva vlaky.
11. dubna : nálet na stanici Protivín.
15. dubna : nálet na trati Protivín – Putim.
19. dubna : nálet na stanici Ražice.
20. dubna : nálet na stanice Číčenice, Putim, Ražice.
22. dubna : u stanice Ražice napaden osobní vlak s německými uprchlíky z východu.
23. dubna : útok na železniční trať u Číčenic.
24. dubna : nálet na železniční stanici Číčenice.
26. dubna : nálet na osobní vlak na trati Putim – Písek.
30. dubna : nálet na nádraží v Písku a v Čimelicích, kde byly zničeny dva náklady vlaky plně naložené kořistí z východu.

,,Při prvním náletu 23. dubna 1945 byl kolem 17. hodiny napaden u stanice vlak jedoucí od Týna nad Vltavou. Ze 40 cestujících jich bylo 14 usmrceno a převážná většina zraněna. Též strojvedoucí byl raněn a po krátké době svému zranění podlehl.
Největší nálet stanice prožila 24. dubna v 7 hodin, kdy ve stanici stály čtyři nákladní vlaky a stanice byla přeplněna cestujícími, většinou uprchlíky z Německa a Slezska a německými vojáky. Celkem bylo ve stanici přes 800 cestujících. Téměř půl hodiny trval nálet čtrnácti hloubkových letadel, jež ostřelovaly všechny stroje, prostřílely jak staniční tak obytnou budovu. Střely létaly i do dopravní kanceláře. Po náletu byla nalezena jen jedna usmrcená osoba a zcela shořel jeden vůz.“

I v dalších oblastech jihočeského regionu byly podnikány nálety na různé úseky železničních tratí. Tak např. 1. dubna byl napaden americkými letedly vlak u Rodvínova na trati Horní Cerekev – Veselí nad Lužnicí. Po zásahu lokomotivy byli těžce zraněni párou z kotle strojvedoucí a topič. Oba na následky zranění zemřeli. Týž den napadli hloubkaři ještě vlak s cisternami u Popelína a lokomotivu u Kanclova. 

O tři později provedli angličtí hloubkoví letci nálet na lokomotivy na nádraží v Chýnově a na vlak u nedalekého viaduktu směrem Horní Cerekev. Zprvu oblétli celý vlak a dali znamení strojvedoucímu, aby lokomotivu opustil. Nato rozstříleli všechny stroje a vagóny.
Řada náletů byla podniknuta i na Tábor a okolní stanice. Dne 22. byl ostřelován osobní vlak mezi Božejovicemi a Milevskem. Zahynul strojvedoucí. O dva dni později prožila nálet i táborská železniční stanice. Kolem 14. hodiny zaútočily čtyři americké stroje na vlak s německými uprchlíky, z nichž 36 jich zahynulo.
Při dalším náletu 29. dubna bylo v okolí táborské železniční stanice poškozeno 12 domů a zahynuly dva pracovníci stanice. Ve stejný den byly poničeny také železniční stanice ležící na trati Tábor – Písek,a to Milevsko, Červená a Vlastec
Velmi ničivý byl nálet 23. března na České Velenice, kde zkáze podlehlo město, nádraží a železniční dílny. Bilance náletu byla děsivá : 1 303 dělníků, válečných zajatců a civilních obyvatel se již nedočkalo konce války.
V ten den zaútočila dvě letadla na českobudějovické nákladní nádraží a výtopnu lokomotiv. Při náletu zahynulo 53 zaměstnanců a 120 jich bylo zraněno. Velmi byla poškozena část výtopny a zcela zničeny byly dva železniční mosty u výtopny.

Další nálet na českobudějovický železniční uzel byl podniknut hned následující den. Průběh a následky náletu zachytil kronikář v pamětní knize této stanice :
,,Při útoku byli usmrceni dva zaměstnanci, nálet způsobil obrovské škody na železničních objektech. V nádraží bylo poškozeno pravé křídlo a nádražní restaurace II. třídy v hlavní přijímací budově. Celé jižní zhlaví na osobním nádraží, stavědlo č.1, celé kolejiště seřaďovacího nádraží úplně a nákladní nádraží z velké části porušeno, budovy a zařízení výtopny i její kolejiště na 80 % zničeny, levé křídlo budovy nocležen zčásti a budovy provozního úřadu a přepravního úřadu úplně pobořeny.
Následkem náletu byla přerušena veškerá doprava. Již 25.3.1945 byla zahájena omezená osobní doprava ze sousedních zastávek : České Budějovice Staré město, České Budějovice akciový pivovar, Hodějovice a České Budějovice měšťanský pivovar. Od 27.3. po opravě jedné koleje ve výtopně byla zahájena průjezdná nákladní doprava pomocnou cestou přes výtopnu směrem na Horní Dvořiště a 28.3.1945 po opravě jedné koleje č.8 na seřaďovacím nádražím zahájena omezená osobní doprava směrem na České Velenice pomocnou cestou přes seřaďovací nádraží. Po prozatímní úpravě mostu velenické osobní koleje byly od 15.4.1945 osobní vlaky směr České Velice, Horní Dvořiště a Kájov z osobního nádraží po této společné koleji místo pře seřaďovací nádraží. Od 18.4. po opravě kolejí na osobním nádraží byla vedena osobní doprava směrem Praha a od 23.4. směrem Plzeň. Do poloviny dubna byly také opraveny koleje na seřaďovacím nádraží.
Po náletu byl do Českých Budějovic vyslán vojenský polní železniční oddíl, jenž zahájil činnost výtopně a na seřaďovacím nádraží. Byla sem vysláni říšští němečtí úředníci a ustanovena zvláštní stavební správa a jí přiděleno 3000 dělníků z města a okolí. Do Českých Budějovic přijel též železniční vlak s říšskými německými úředníky i nižšími zaměstnanci a tito dozírali ve všech odvětvích na výkon českých zaměstnanců a měli snad v úmyslu převzít v pozdější době celé vedení služby v Českých Budějovicích.“
Tolik dobový zápis v pamětní knize českobudějovické železniční stanice.

Zvláštní epizodu ve válečném životě jihočeských železničářů tvoří tzv. vlaky smrti, které převážely v závěrečných měsících války vězně z likvidovaných koncentračních táborů.
První velký transport byl vypraven v lednu 1945 z Osvětimi a směřoval přes naše území do rakouského Mauthausenu u Lince. Cestu vlaku předcházela telegrafní zpráva o druhu převozu a o přísném zákazu všem zaměstnancům se ke vlaku přibližovat. Do Tábora přijel vlak 25. ledna v pět hodin ráno. Vlak na chvíli zastavil, toho využil jeden vězeň a pokusil se o útěk. Stráží byl ale postřelen a zanechán na nádraží. Po osmé hodině přijel vlak do Českých Budějovic a po krátké zastávce pokračoval v jízdě směrem Horní Dvořiště.
Podle vzpomínek bývalého přednosty ve Velešíně, transport měl 54 otevřených vozů, ve kterých bylo stěsnáno na 6000 vězňů. Hladem, vysílením, nemocí a ubitím zemřelo v úseku v trati České Budějovice – Kaplice 58 vězňů. Dalších 44 mrtvých bylo nalezeno, podle zprávy náčelníka četnické stráže, podél trati mezi Kaplicí a Horním Dvořištěm. Tito mrtví byli pohřbeni ve společném hrobě.
Transport smrti však nebyl v Mauthausenu přijat a tak se vracel zpět. Již 26. ledna 1945 byl opět v Kaplici. V obvodu stanice bylo vyhozeno 17 mrtvých. Od Kaplice do Českých Budějovic jich byla dalších 54. Při příjezdu vlaku na českobudějovické seřaďovací nádraží bylo rozhodnuto členy zdejšího oddělení gestapa a doprovázející stráží, že zde budou mrtví vězni vytaženi a převezeni do krematoria ke spálení. Někteří vězni však byli jen polomrtví a tak byli stříleni gestapem a vlakovou stráží ranou do týla. Celkem tak bylo popraveno 17 vězňů. Odpoledne odjel transport smrti směrem k Táboru.

Jiný transport smrti přijel na území jižních Čech několik dní před koncem války. Jednou z jeho mnoha zastávek i železniční stanice v Katovicích u Strakonic, ležící na trati Plzeň – České Budějovice. 
,,20. dubna 1945 ráno zastavil na nádraží v Katovicích nákladní vlak přeplněný politickými vězni české, ruské, ukrajinské, polské, francouzské, německé a holandské národnosti. Vlak střežila jednotka SS. Vězni projeli Německem, Belgií, Holandskem. Jejich vlak unikal před západním frontou na jihovýchod do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku, kam však nedojel, neboť z východu se blížila Sovětská armáda.
Mezi 8. a 9. hodinou ranní zaútočila na vlak dvojice hloubkových letadel. Kulometnou palbou zasáhla lokomotivu a německá auta na prvním voze za lokomotivou. Strážci vlaku se skryli v protileteckém krytu. V krátké přestávce mezi palbou otevřel zaměstnanec tehdejšího hospodářského družstva František Gál dveře u tří vagónů a asi 200 vězňů se dalo na útěk Někteří byli na útěku zastřeleni, ale jiným občané Katovic pomohli v útěku. Po náletu také Katovičtí přišli na nádraží a donesli vězňům jídlo, kávu a cigarety. Uprchlým vězňům rovněž pomohli obyvatelé okolních vesnic. Vlak s dalšími vězni odjel v noci z 20. na 21.dubna ze stanice do západních Čech, kde je osvobodila spojenecká vojska.“

Ještě v posledních hodinách války jel po jihočeské železnici transport s politickými vězni, a to po trati České Budějovice – Horní Dvořiště.
Dne 8. května odjel z Českých Budějovic vlak s rukojmími a politickými vězni. Vlak měl 47 vagónů, v nichž se tísnilo asi 3000 lidí, většinou vězňů mnoha národností z koncentračního tábora Flossenbürg. Němečtí strážci vlaku stříleli po stanicích, kde se snažili železničáři vlak všemožně zadržet. Rychlým zásahem drážních zaměstnanců a obyvatel okolních vesnic byl vlak u Kaplice zastaven. Po krátkém vyjednávání s vojenským doprovodem bylo vězňům umožněno transport opustit. Souprava se vrátila zpět do Velešína, kde bylo při prohlídce nalezeno 11 mrtvých vězňů.

Blížící se konec války a rychlý postup osvobozujících armád vyvolal nejenom zvýšenou aktivitu různých odbojových skupin, včetně železničářů, ale ještě zvýšil často velmi vypjatou a stresovou situaci ze strany ustupujících německých vojáků. Ke konfliktům a střetům docházelo na různých částech jihočeského kraje. Tak např.v Chýnově došlo 4. května k protiněmeckým akcím. Místní železničáři sundali německý název stanice, ale pod nátlakem projíždějící německých vojáků byli nuceni ji opět vrátit zpět. O den později vykolejili partyzáni před chýnovským viaduktem dlouhý nákladní vlak, aby zabránili příjezdu nacistického pancéřovaného vlaku do Tábora. Táborská železniční křižovatka tím byla definitivně vyřazena z provozu a zabránilo se tak pohybu vlaků na Prahu. Do tohoto vlaku narazily ještě další, a tak z Chýnova do Pořína stály vykolejené, rozbité vagóny plné potravin, zbraní, kuřiva, léků a lékařských nástrojů.
V samotném Táboře měli železničáři situaci plně pod kontrolou. Na telefon německého vedení stanice byla napojena tajná přípojka, která byla zavedena přímo do telefonní zkušebny.
V sobotu 5.května požádal německý vrchní inspektor Volkner o pomoc velitelství SS v Olbramovicích o vyslání oddílu SS do Tábora, aby zde zajistil pořádek. Jeho rozkaz byl ale odposlouchán a tak železničáři měli čas připravit protiakci. Souprava byla sice přistavena podle rozkazu a obsazena německou četou a doprovodem. České vedení stanice se ale rozhodlo, vyžádat si od výtopny českou strojní četu. Staniční personál Němce ve zvláštním vlaku během několika minut zneškodnil a uzavřel v krytém voze. Vlak sice potom s českým doprovodem podle plánu odjel z táborského nádraží, ale již v Sudoměřicích byla jeho jízda ukončena, vagóny byly odstaveny a samotná lokomotiva se vrátila zpět do Tábora. Papírově však vlak dojel až do Olbramovic.
Dne 9. května ve 4 hodiny ráno přijel do Tábora vlak s příslušníky SS. Místní skladník Lukáš se zaměstnancem Holasem se rozběhli k vlaku a záměrně nepravdivě informovali jejich velitele, že sovětská vojska jsou již v Pacově a v Milevsku. Z tohoto důvodu jej vyzvali aby jeho vojáci složili zbraně a odešli do kasáren. Zbraně z vlaku byly předány zástupci českých vojáků a ukořistěný zdravotnický materiál byl přeložen do pomocného vlaku vypraveného z Tábora do bojující Prahy.

Také v Jindřichově Hradci byla situace na zdejším nádraží velmi napjatá. Němečtí vojáci nechali 6. května nádraží vyklidit a rozhodli se jej vyhodit do povětří. Za tímto účelem nechali na šesté a sedmé koleji dva tanky a vozy s municí. Jeden z německých vojáků varoval české zaměstnance, aby se v pět hodin odpoledne nepřibližovali k vozů. Po jejich odjezdu řidič motorové drezíny Jan Hlaváček vnikl do jednoho vozu, kde našel a zneškodnil výbušný stroj. Výbuchu tanku však již nemohl zabránit. Ten poškodil okolní budovy.

I v posledních hodinách války v boji umírali lidé ve střetech s prchajícími nacisty. Na nádraží v Majdaléně ( dnes nádraží Chlum u Třeboně ) se snažila motorizovaná jednotka sovětské armády zabránit útěku německých vojáků. Na stranu sovětů se předalo i několik místních občanů a nádražních zaměstnanců. V tomto boji padli čtyři železničáři pro obraně nádraží.

Boje s ustupujícími nacisty probíhali i na Českokrumlovsku. Na trati České Budějovice – Kájov - Volary se snažili železničáři všemožně znemožnit ústup Němců po železnici. V tehdy pohraniční přechodové stanici Zlatá Koruna probíhala dne 5. května vykládka německého převozu v počtu 41 vozů. Bylo to skupina SS z Olbramovic, která se připravovala k evakuaci do Německa. V 15.32 hodin došla zpráva z ministerstva dopravy, která nařizovala vyvěsit československé státní vlajky. Po jejich vyvěšení vznikl mezi příslušníky SS značný neklid. Po první depeši následovala druhá, která došla z Českých Budějovic s tímto textem : ,,Stanice Zlatá Koruna. Zadržte všechny vlaky jedoucí do Německa, stroje a vlakové čety odešlete urychleně zpět do Českých Budějovic.“
Krátce na to přijela do stanice čtyřčlenná hlídka čs. vojáků s plánem přepadu zde utábořených vojáků SS. Došlo však k jejímu zajetí a uvěznění. Druhý den přijela na nádraží ve Zlaté Koruně skupina Němců a vyšetřovala výpravčího, kdo odcizil z jednoho vagónu bednu potravin. Vojáci vyhrožovali výpravčímu zastřelením, surově ho zbili a zkopali. Pak rozbili okna a dveře v bytě náčelníka stanice Hrubého, kterého také zbili a odvedli před hlavněmi samopalů do Plešovic. Zde byl náčelník přiveden na nástupiště zastávky a bylo mu vyhrožováno zastřelením i s rodinou. Němci však obdrželi zprávu o blížící se Sovětské armádě a dali se před ní na útěk do americké zóny.

,,Dne 6. května projely Velešínem tři vlaky německých železničářů z Českých Budějovic, kteří evakuovali směrem na Horní Dvořiště. Z Českých Budějovic přijel Bauzug ( stavební vlak ), který zde v březnu a dubnu stál po 6 týdnů a měl na starosti opravovat poškozenou trať. Přesto, že velitel a mužstvo Bauzugu, vesměs železničáři, se v březnu a dubnu chovali k nám velice slušně, byli v této době velmi nepřátelští. V té době telefonoval strážník ze stanoviště č.779, že byl přepaden esesmany, kteří strhli státní vlajku, pošlapali jí, a že táhnou na Velešín. Ježto jsme nechtěli vlajky sejmout, požádali jsme velitele Bauzugu, aby nedovolil žádnou provokaci, přijdou-li esesmani, což slíbil a slib dodržel. Před odjezdem věnoval z uloupené zásilky jeden pytel rýže pro zaměstnance. Ten jsme pak věnovali osvobozeným politickým vězňům ve Velešíně dne 8. května.
Konečně 10. května 1945 přišly tak netrpělivě očekávané spojenecké armády. Trať tvořila demarkační čáru : východně sovětská armáda, západně armáda americká.
Z dřívějších zaměstnanců v počtu 8 ( před obsazením Sudet ) vzrostl tento počet na 41, v roce 1941 klesl na 24 a v roce 1942 se ustálil na 18 zaměstnanců. V roce 1945, po znovuobsazení stanic v pohraničí, odešla většina zaměstnanců na svá původní působiště a ve stanici zůstal normovaný stav 9 zaměstnanců.“

Také v pamětní knize železniční stanice České Budějovice najdeme autentické zápisy z posledních dnů druhé světové války.
,,5. května po poledni přišla do Budějovic zpráva o povstání pražského lidu a odpoledne byly obsazovány úřady. Před 15 hodinou přišel na stanici úředník vlakové zprávy vrchní adjunkt se členem národního výboru a za spolupráce železničních zaměstnanců provedl převzetí všech železničních objektů do rukou národní správy. Převzetí stanice bylo připravováno několika akčními skupinami z řad železničních zaměstnanců spolu s několika již dříve utvořenými národními výbory, jenž o sobě mnohdy navzájem nevěděly. Jednou takovou skupinou byla organizace Brutus.
Všichni němečtí úředníci na vedoucích místech všech železničních služeben se podrobili příkazu národního výboru a předali své úřady do českých rukou. Jen některé složky německé armády a úřadů kladly odpor. Dokonce velitel německého transportního velitelství nařídil vyklizení nádraží a ulic u nádraží. K vyplnění rozkazu však nedošlo. V dalších dnech byl ve městě klid a 8. května opustila bez boje německá posádka České Budějovice.“

Tolik tedy k událostem v několika jihočeských železničních stanicích. Zajímavá situace byla také v Prachaticích, které se tehdy nacházely již na území velkoněmecké říše. Dobová zpráva o chodu zdejší železniční stanice byla barvitě zapsána do městské kroniky, 

,,Počátkem roku 1945 lze pozorovati i v Prachaticích hroucení se německé moci. Také vlaky měly stále větší zpoždění a jezdily nepřesně. Koncem března jezdily vlaky na trati Prachatice – Volary s doprovodem pancéřových vozů s protiletadlovými děly. Na Volary jezdí od Číčenic, většinou v noci, těžké vlaky, tažené dvěma lokomotivami. Němci převážejí vojsko a materiál na bavorskou stranu.
26. března 1945 američtí letci napadli zdejší nádraží, lokomotiva tam stojící byla proděravěna jako řešeto a dva železniční vagóny byly zničeny. V německé kronice hlavní školy je zápis o bombardování Prachatic již 24. března, bylo svrženo 24 pum, které dopadly do blízkosti železniční tratě.
5. dubna večer projel Prachaticemi zvláštní vlak se slovenskými železničáři, který vezl Slováky – kolaboranty, kteří prchali před Sovětskou armádou.
10. dubna projel nádražím vlak s maďarskými důstojníky generálního štábu. Večer v půl osmé projel další vlak s maďarským vojskem.
16. dubna 1945 projel Prachaticemi opět vlak s lůžkovými vagóny, tažený třemi lokomotivami. Byl to prý diplomatický vlak, v němž prchala německá elita.
21. dubna přijely od Číčenic další dva vlaky vojska.
28. dubna – neděle – v 9 hodin ráno snesly se nad městem americké bombardéry a zničily skladiště zboží zdejšího nádraží. První bomba padla na železniční skladiště zboží, které bylo až do základů zničeno. U vlečky fy J.M.Král byl zabit jeden Rumun a druhý zraněný zemřel při převozu do nemocnice. Jiná bomba bomba rozmetala kolej číslo jedna před skladištěm.
5.května – říšskoněmecký přednosta železniční stanice – sekretär Martin Kaufenstein – nepřijímá vojenský transport do Prachatic a přes, protože další doprava do Pasova přes Volary je již zcela nemožná...“

Poznámka :

Výše uvedený článek je výtahem z rozsáhlé práce Věrni zůstaneme ( Boj jihočeských železničářů za národní svobodu ). Její část byla také otištěna ve Sborníku prací literární soutěže ke 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, vydal KV SČSP v Českých Budějovicích, 1985, s.31-48.